Bylo tomu 3968 let, co svěřili bohové svět „Velkému zakladateli“ a nechali tak rasy, ať žijí po svém. Právě nyní království Wischtech vyhrožuje Szaalandenu vniknutím na jeho území. Císař tedy pověřuje čtrnáct rytířů přetěžkým úkolem zabránění nepřátelské invaze do Szaalandenu. Každého z nich obdaroval „svatým kopím“, a tak mladí válečníci vyrazili na svou pouť k hranicím království. Během cesty tři zemřeli, ti byli nazváni „Drahocennými“. Další čtyři neunesli tíživou váhu nebezpečí a ovládnuti zoufalstvím namířili zbraně proti svým druhům. Byli zabiti a dnes jim lid říká „Zrádná kopí“. Zbývajících sedm zažehnalo nebezpečí. Stali se známými jako „Hrdinové“. O 24 let později, tedy roku 3992, se objevila údajně mrtvá Zrádná kopí, která započala vést malé výboje proti království sedmi. To zatím nikdo netuší, že pro Hrdiny se na obzoru rýsuje mnohem větší hrozba v podobě mladého chlapce neznámé rasy. Říká si Köinzell a jeho cílem je jediné… zabít všech sedm údajných hrdinů, neboť ani vznešená minulost nemusí být takovou jakou se býti zdá.

Původní nástin děje zní promyšleně a myslím, že Šiono Etoródži mu věnoval nějakou tu chvíli. To už ovšem nelze říci o samotném příběhu, jenž nám vypráví. Köinzell se chce pomstít, jelikož na něj „Sedma hrdinů“ uhrála pěknou boudu. Přeci jen povraždit své čtyři přátele, kteří horko těžko splnili téměř nemožný úkol, a posléze si přiznat zásluhy za činy padlých, je velice nepěkné. Köinzel, kdysi jménem Ascheriit, patřil k Zrádným kopím, která zase až tak zrádná nebyla. Pobodán a rozpárán přežil pouze přijetím vílí krve, což jej proměnilo v křížence a změnilo tak jeho vzezření. Se šrámem přes levé oko se tedy po letech vydává oplatit Hrdinům stejnou mincí.

I výše zmíněné zní ještě velice dobře, ale to už se dostáváme k samotnému příběhu. Autor pravil, že má jít o „fantasy s hlubokomyslným příběhem“, ovšem toto tvrzení má k pravdě poměrně daleko. Ďábelská čepel totiž trpí klasickými neduhy japonského komiksu. Autor se snaží svůj výtvor učinit „dospělým“ až příliš usilovně. V pravidelných intervalech se tedy dočkáváte nahých žen a sexu (nebo alespoň pokusy o něj). Jistě, to temné fantasy není až tak cizí, ovšem z každého odhalení ňadra čpí taková účelovost, až je mi to jako čtenáři pomalu trapné. Stejně tak to dopadlo s násilím, je ho spousta, krve teče tolik, že naplnit veřejné lázně by nebyl žádný problém, ale všechno jaksi postrádá údernost… a smysl. Ústřední hrdina je poněkud zvláštní. K lidem není úplně lhostejný, ale jeho psychologie se mi zdá poněkud plytká. Sám o sobě není špatnou či snad nesympatickou postavou, ovšem při interakci s ostatními něco ztrácí.

A tady se dostáváme k dalšímu problému. Ostatním postavám. Zatímco Köinzell je bez obtíží snesitelným charakterem, pak zbytek není. Jestli jste někdy četli japonské fantasy, tak vás nepřekvapí, že kolem hlavní postavy se utvoří parta pomocníků. Vězte, že vyskytne-li se v příběhu žena, jež se s Köinzellem setká, pak se k němu jistojistě emocionálně upne. Minimálně k němu začne pociťovat silnou náklonnost, při nejhorším (<- Ano!) se vecpe do jeho party. Po nějakých třech svazcích se dostaneme ke složení Köinzell, Ato, Peepi, Altea.

Ato se Köinzella pokusila zabít, ale propadla jeho šarmu a skončila po jeho boku. Peepi jako malá snaživá loli se k mstiteli přidává, protože bez loli v partě by to prostě nebylo ono. Altea je rovněž žena, ale již dospělého věku, která rovněž následuje ústředního hrdinu na cestě za pomstou. Ano, vážení, to je ono! Parta čtyř jedinců, z nichž pořádně bojovat dokáže jediný. Jedna se jakž takž snaží plácat kolem a švihat mečem. A Peepi s Alteou umí tak skvostně překážet, až se to zdá nemožným. Po dalších dvou svazcích jsem si říkal, myslí-li to autor vážně… Tohle je parta jeho hrdinů? Asi ano. Asi jsou autorovi sympatičtí. Ale mně nejsou. A to jest problém. Neboť jsem čtenář. Čtenář, jenž čekal „fantasy s hlubokomyslným příběhem“.

Abych nezůstal u kritiky, tak se vrátím k troše té chvály. Köinzell pravidelně (asi každých pět kapitol) vzpomíná (povětšinou znázorněno velikou kresbou přes celou stránku) na své ubodání „Sedmi hrdiny“. I když se tyto výjevy často opakují, tak pokaždé v sobě mají určitou sílu, což mě překvapilo i potěšilo zároveň. Další aspekt je povedený z půli. Myslím tím kresbu. Ta umí být líbivá, ovšem často rovněž  nepěkná. Netuším, jak to autor dělá, ale daří se mu v jednom rámečku pěkně nakreslit postavu, jen aby v druhém vypadala poněkud… ošklivě. Zábavné jest, že stejné to je i s vykreslením pozadí a velkých bojových scén. Autor má poměrně osobitý styl užívání barev, který mi přišel celkem sympatický. Moc slavně to ovšem nedopadlo s akční pasáží titulu. Ta není nijak světoborná, v podstatě se souboje skládají z několika panelů klasického šermování, které na sebě moc nenavazují a závěrečné „drsňácké“ pózy. Škoda.

Na Čepel jsem se těšil. Je často značně kladně hodnocena, i přesto jsem ale neměl nijak přehnaná očekávání. Stejně jsem byl zklamán. Nejde o vyloženě špatné dílo. Hlavní problém bych viděl v zoufalé snaze zaujmout masy milující vše možné. Od bezmyšlenkového násilí přes sex až po lolity a kdoví co dalšího. Nebudete-li věřit slovům autora o hlubokém příběhu, tak se můžete bavit.

PS: Zcela upřímně, manga na mne působí jako šónen okořeněný spoustou krve a nahotinek. Mnohem lepším čtivem je Potulný válečník Áres. Propracovanější příběh, líbivější postavy, úžasně dynamická akce apod.

Příběh začíná na počátku jedenáctého století našeho letopočtu. Zhruba dvě stě let předtím, co se odehrál romantický výtvor Ivanhoe od Waltera Scotta. Áskeladd, postarší důvtipný to muž, si právě zamanul naplnit si kapsy franským zlatem a stříbrem, a právě proto přistává i se svou čeládkou válečníků u břehů Francie. Mezi oběti své léčky vysílá chlapce nesoucího jméno Thórfinn. Oči mladého hocha planou pomstou, i tak se ovšem vydává do tábora nepřátel, kde úspěšně vyjednává. Po západu a východu Slunce nadchází napadení pevnosti, jež skrývá mnohá bohatství. I v nouzi nejvyšší, z lesů vynoříce se, válečníci Áskeladdovi úspěšně pronikají za dřevěné hradby, načež si plní kapsy a odplouvají. Chlapec uchvátí hlavu vůdce nepřítelova a navrací se za svými unikajícími druhy. Čeká je širé moře, zima, válčení, plenění a střet o středověkou Anglii. Svět je nazýval mnoha jmény. Dnes je známe jako Vikingy. A onen nešťastný chlapec se za své skutky dožaduje souboje se lstivým Áskeladdem.

Sága o Vinlandu (tedy její prolog, ale zkracujme to) je vážným příběhem z dob vikinských výprav a války o Anglii. Skrze několika postav nám autor předkládá svou vizi minulosti. A že je to vize nemilostivá. Vraždění nevinných, plenění, znásilňování, otroctví, tažení Anglií za krutých podmínek… Sága je příběhem o pomstě, a tak jako ona samotná spaluje srdce plameny z černě, i toto vyprávění zapomíná na radost.

Autor zvolil ne zrovna často vídaný styl, kdy je ústřední postava v příběhu spíše upozaděna. Nevíme, na co myslí, nevíme, jak se cítí, co duševně prožívá. Víme pouze, že chce jediné. A to rozpárat břich Áskeladdův. V Thórfinnově charakteru je zcela zřetelně vidět jedna z nejzásadnějších předností (i když spousta jedinců to vidí naopak jako očividný zápor) a tedy naprosté zahození konceptu „dobra a zla“. Thórfinn v průběhu let začne zcela bez ostychu zabíjet nevinné, načež naprosto ztrácí jakoukoliv morální bariéru. V podstatě věci můžeme říci, že Thórfinn je zápornou postavou. Smrt jeho otce je nám předložena pouze jako důvod Thórfinnova konání, ovšem v žádném případě se jej nesnaží ospravedlnit, ale žádnou z postav Ságy nelze nijak jednoznačně vymezit. Může se to sice zdát nesmyslným ba až paradoxním, ovšem tento fakt vtiskává postávám lidskost. A právě postavy jsou nejsilnějším aspektem Jukimurových děl.

Jejich propracovaná psychologie čtenáři není předhazována jako myšlenkový kus pocitové změti, ale mistrně plyne z činů, jenž provedou, slov, která praví a tak dále. Dalším mistrovským aspektem je styl vyprávění. Autor nastiňuje mnohé myšlenky a fakta, na která zpětně odkáže i o několik desítek kapitol dále, ale nikoliv přímo. Sága je tedy pro velice pečlivé čtenáře. Příklad za vše. V druhé kapitole Thórfinn praví: „Jsem jarl.“ Tedy válečnický vůdce. Když čtenář není zrovna naivistický ignorant, pak se jistě podivuje, jak k takovému názoru mohl muž pod Áskeladdovými rozkazy přijít. O asi čtyřicet kapitol později se natvrdo (řečeno to bylo již mnohem dříve, ale zde je tomu skutečně věnována pozornost) dozvídáme, že takovým jarlem byl Thórs, tedy Thórfinnův otec a jelikož se tituly jarlů i dědily, pak čtenáři konečně svítá. Nebohý chlapec se někde dovtípil střípků z minulosti svého otce a zoufale se chopil jeho odkazu, který si sám stvořil. Samotná postava Thórse také zaslouží vlastní zmínku. Jukimurovi se povedlo dokonale vyjevit jeho přesvědčení jako zcela oprávněné, což není zase až tak časté. Po třiceti kapitolách války plné vraždění a zloby se jeho rozhodnutí opustit tato pole plná nevraživosti nelze nedivit. Naopak čtenář musí obdivovat jeho uvědomělost a odvahu vzepřít se jeho bojem opitým druhům.

Více k samotné postavě Thórfinna. Příběhů o pomstě ústřední postavy je spousta, ovšem naprosté minimum jich bylo zpracováno tak, jako Thórfinnovo stíhání Áskeladda a žádný (co znám) nebyl doveden k takové dokonalosti. Motivace je jasná. Smrt milovaného otce upnula malého chlapce k jediné možnosti, již se dovtípil. Nyní ovšem přejděme k často diskutované záležitosti a tou jest Thórfinnova posedlost pomstou. Mnozí tvrdí, že míra jeho odhodlání pomstít se už přesahuje hranici. S tímto tvrzením si dovoluji silně nesouhlasit. Za prvé, v okamžiku Thórsovi smrti se nemá čeho chytit, a proto zvolí pomstu. Kdyby měl kolem sebe zbytek rodiny, nejspíše by se na lodi neskryl. Za druhé, je odloučen od všech svých známých a před sebou má akorát Áskeladda, vraha svého otce. Jeho touha po pomstě není ničím tlumena ba naopak neustálými porážkami je stále více prohlubována. V mnoha příbězích deformuje nenávist duši a osobnost postavy, zde toho není schopna, jelikož u osmiletého (nyní si ovšem nejsem věkem úplně jist) dítka hlubokou osobnost najdete pouze stěží. Thórfinnova nenávist tedy otupuje jeho vzpomínky a ostatní emoce (po dobu prologu má k úsměvu nejblíže pouze, když se výsměšně ušklíbne na Knuta). Přestává svou rodinu vnímat jako cokoliv důležitého či podstatného a stále více se upíná k jedinému… zabití Áskeladda. Další silnou stránkou je Thórfinnovo vnímání (čeho jiného než) pomsty (kde se také objevují záporné reakce). Nelituje, neroní slzy, nepozastavuje se nad tím „Proč?“ a zdali by neměl odpustit. Nezahaluje se do sebelítosti. Jednoduše jde za vytyčeným cílem.

Přejděme k další geniální složce tohoto příběhu. Konkrétně mluvím o kapitolách z Thórfinnovi minulosti. Ty pojednávají o radostech a starostech malé islandské vísky s takovou lidskostí, že se jich jen těžko někdo dobere. „Pouhé“ žití nebylo nikdy zajímavějším. Být Sága o životě obyčejné islandské rodiny osadníků, četl bych ji se stejným nadšením. Ságu o Vinlandu rovněž zdobí velice příjemný humor.

Přejděme ke kresbě, bez níž by to nebyla manga. Na čistý, realistický a velice detailní styl Jukimura Makoty se neskutečně krásně dívá. Jen velice těžce jej lze neobdivovat. Nádherně nakreslené postavy doplňují mistrovsky propracovaná pozadí. A jakmile dojde na akci, tak se projevují další silné stránky. Především autorovo nadání pro hromadné plynulé choreografie. Když Thórs čelí početné přesile nepřátel, tak je výborně zřetelné, jak na sebe jednotlivé kresby navazují a společně vytvářejí promyšlené souboje.

Závěr prologu je povedeně vygradovaný, jistým způsobem šokující, ale i přesto logický. Sága si, i přes všechnu svou brutalitu, zachovává určitou poetičnost psaných severských ság a vypravování. Je plná symboliky, ovšem jemně podávané, neurčité. Nebije do očí, netlačí na čtenáře, jen lehce naznačuje svůj význam. Génius jménem Jukimura Makoto dokázal napsat skvostné dílo plné zloby, jež ovšem nikdy nesklouzává do pouhého násilnického patosu. Vše má své místo, nic se nezdá nepatřičné. Nádherná kresba se musí ocenit. Oproštěna od neduhů japonských výtvorů se Sága o Vinlandu stává předním klenotem nejen japonské komiksové tvorby ale klenotem literárních děl celého světa. V žádném případě bych jej nedoporučil běžnému čtenáři mangy. Jde o dílo, jež by se mělo řádně vychutnávat a to nikoliv krásnou kresbou. Nyní snad již nikoho nepřekvapí, že prologu svého nejmilejšího literárního (či „literárního“, záleží na vás) kousku udělím s čistým svědomím 10/10.

PS: Snad jedinou nepřímou výtku dokáži nalézt v sobě samém. Byl jsem uchvácen Vikingy již před nějakým tím kusem času, a proto je mi více-méně známo dění války o Anglii i následujícího období, ale čert to vem!

Fate/zero – Nikdy jsem nezastíral (spíše naopak) svou nepřízeň k původní vizuální novele Fate/stay night (s adaptacemi jsem doposud neměl tu čest). Pár naivních dětiček v rádoby turnaji, který má být válkou, ale připomíná spíš diskuzní kroužek na nikdy nekončící téma ideálu. Špatný příběh zaviněný povětšinou převelkou mírou nelogičností, minimum zajímavých postav, autorův talent ničit dobré nástřely děje klišoidními (nebo naprosto zhovadilými) závěry, a tak bych mohl pokračovat. Byl jsem tedy po přečtení knih Fate/zero překvapen, jak se v rukou jiného autora proměnila „hra na válku“ ve skutečnou válku. Zero je prequel, který má se stay night společné asi tolik, co okousaný rohlík z popelnice s le grand večeří v pětihvězdičkové restauraci. Kvalitní příběh i jeho vyprávění, sympatické postavy, minimum nelogičností a válka jak má být. Doporučil bych knihy, ovšem vezmu-li v potaz vztah dnešní mládeže ke knihám, tak rovnou odkážu na anime. Toho se zhostí studio ufotable, takže o kresbu ani animaci (Proboha, vážení, to jsou dvě odlišné věci!) není třeba mít strach. Mou prozatím jedinou obavou jest, aby se studio skutečně drželo krutého a depresivního příběhu a vyvarovalo se čibi ksichtů a všech těch dnešních rádoby komediálních a moe ptákovin. Ponechejte vážný příběh vážným.

Hunter x Hunter – Manga, která se prodeji, i přes časté pauzy, téměř vyrovnává Narutovi a jemu podobným. Její nové adaptace se chopilo studio Madhouse, které ovšem okamžitě přináší jedno nepěkné zjištění. Stačí pohled na promo kresby a úvodní preview a je hned jasné, že se Madhouse hodlá držet dnešního trendu barev zářivých tak, až by si je jeden spletl s duhou. Škoda. Jinak HxH nabízí klasické šónen zázemí ve fantasy světě plném lovců a lovené havěti. Čím tento kousek vyniká jsou především souboje, které sázejí více na plynulou pohybovou choreografii, než na řvaní technik. Snad se nebude konat zklamání jako v případě Torika.

Kyoukai Senjou no Horizon – Přinese hrátky se splýváním paralelních realit a kdoví čeho ještě. Zní to zajímavě, ovšem už první promo obrázky ukazují, že nejspíše nepůjde o scifi drama vědeckého ražení, nýbrž o další kombinaci lehčích prasečin, komedie a nějakého příběhového ocmrndání k tomu. Snad se mýlím… snad…!

Phi Brain – Na první pohled působí jako komediální kombinace všech oblíbených šónen prvků se silným parodickým nádechem. A upřímně, bude-li tomu jinak, pak se na něj odmítám dívat. Stanice NHK má ve zvyku si vybírat odlišnější projekty než ostatní stanice, a proto nezbývá než doufat, že tak tomu bude i v tomto případě. Příběh, který bude stát na různých hlavolamech by se mohl povést. Tedy budou hlavolamy dobře promyšlené.

Persona 4 The Animation – Hry s tituly Persona mají v Japonsku značné zástupy fanoušků, čemuž se po dohrání třetího dílu nedivím. Už z trailerů jde cítit, že adaptace bude spoléhat na fanoušky her (kterých není málo) a jejich náklonnost celé sérii. Kresba i animace působí neskutečně vypiplaně a i styl ozvučení je věrný hře. Tento titul by se mohl stát příjemnou podívanou balancující na hraně kvalitního příběhu a „anime pro masy“. A říkal jsem už, že bych raději adaptaci trojky…?

Guilty Crown – Prozatím působí jako kombinace slabého C a Code Geassu. Kresba i animace vypadají z trailerů ucházejícně, ale stále mám značné pochybnosti. Snad Guilty Crown nabídne pořádný příběh. Z podzimní noitaminY nemám ale vůbec radost.

Podzim se dá shrnout vlastně velice jednoduše. Opět zklamání. Naposledy mi srdce výrazně zaplesalo při adaptaci Hyouge Mono a dalšího historického kousku jsem se nyní nedočkal. Dostojí-li (!) Fate/zero kvalitám knih, pak by mělo jít o zážitek sezóny. Pod Un-Go zatím netuším, co si představit. Skončil bych otázkou, kterou si kladu už dlouho a často a na níž (bohužel) znám odpověď: „Kdy dojde na adaptace mých milovaných děl?“

Na rovinu, mangu mám ještě mnohem raději než anime a na kvalitu fan-práce s ní jsem velice citlivý. I když mám větší povědomí o anglické scéně, tak stále sem a tam projdu i české/slovenské skupiny, přičemž Animetym je pohromou, která naprosto (a už nějakou chvíli mám za to, že úmyslně) ničí představu, jak by měla kvalitní scanlation (= fan-překlady mangy) vypadat. Že práce se skeny zahrnuje něco jako úrovňování, čištění (dokreslování, chcete-li), ořezávání a ještě další nemá žádný z člený ani tušení. Ale ano, zpočátku má člověk jisté pochopení… Dělal jsem to samé. Tedy asi jednu kapitolu, kterou mi kontrolor vrátil se slovy znějícími asi jako: „Děláš si srandu?“ To mi bylo důvodem vydat se šmejdit po Googlu a najít nějaký ten návod či dva a naučit se s perem a klonovacím razítkem. A podobného „průplesku“ se všem jednoduše nedostane, zvláště pak těm, kteří se nechávají unést na obláčcích euforie zformovaných enormními počty stáhnutí. Nač odvádět dobrou práci, když to lidem stačí odfláknuté, že?

Ale vydejme se tedy k hlavnímu neštěstí tohoto soupisu chyb. Jako první se podívejme na tuto stránku (všechno následující s ní bude porovnáváno) z mangy Kiss x Sis z dílny mangaky Ditamy Bowa. Nezamýšlím urazit milovníky této mangy, ale řekněme, že v rukou Animetymu se tento ne-až-tak-podařený titul stává zcela ohyzdným. Nejsem si úplně jistý, ale selský rozum mě vede k myšlence, že bylo zamýšleno, aby se tato stránka stala jakousi formou seznamu chyb, kterých se může takový editor dopustit. Číslo 1. Špatný sken. Ignorujme text a všechno kolem a upřeme zraky přímo na kresby. Je vidět spousta neostrostí, špatná manipulace s šedou a další. To je způsobeno tím, že editor pro svou práci použil první sken, který našel, což je chyba. Sám vyznávám názor, že kvalitního a zároveň chytrý editor pracuje se skeny svazků. Ty jsou mnohem kvalitnější než skeny kapitol publikovaných měsíčně v nějakém časopise a najít je, zase není tak těžké. Fajn, je-li někdo vyloženě alergický na Google, ať použije třeba Seznam, ale jestli ani s ním neumí pracovat, pak stačí zavítat například na stránky Cover-Land, kde se shromažďují svazky mang z celého internetu (podobných je celá hromada). Stránka ze svazku vypadá takto.

Se surovým materiálem už toho moc neuděláme, tak je na čase pokročit k číslu 2. Úrovňování. Nejdříve jsem velikost stránky srazil na 1200px, ovšem k věci. Je potřeba prohloubit černou, zvýraznit šedou a bílou… v tomto případě nechat na pokoji. Úrovňování je o vlastním estetickém cítění, jako ostatně spousta kroků v scanlation, ovšem při porovnání upravené stránky s verzí od Animetymu se snad shodneme, co je lepší. Pojďme k dalšímu kroku.

Číslo 3. Čištění. Odstranění japonského textu a jiných serepetiček, případně ještě spojení dvojstránek apod. Rozhodl jsem se přizpůsobit stylu Animetymu a vyčistit i i všechny zvuky a zde máme výsledek. Jistě, dokonalé to není, ovšem koukat se na to dá. Vtip čištění je v tom, že se musí dokreslovat obrázek tak, aby byl pokud možno použitelný i bez přidaného textu. Často praktikovaný způsob „smažu původní text, nahradím ho novým co největším a kolem něj to už nějak dotáhnu“ vede ke katastrofálním výsledkům. S plně vyčištěnými stránkami dochází k značnému zjednodušení čísla 4. Sazby. S kompletně prázdnou stránkou nemusíte zbytečně řešit a upravovat text tak, aby přesně seděl na původní místo a můžete si s ním pohrát. Šetří to čas i námahu. Jako první jsem vysázel „zetka“, jak můžete vidět tady. Nic složitého to nebylo. U každého písmenka jsem upravil velikost, kvůli navození zdánlivého sílení a slábnutí zvuku. Bílá barva a dvojí vytažení (jako by nestačilo jedno…) jsou zvoleny podle originálu. Další důležitou částí sazby je volba fontů. Je důležité si uvědomit, že existuje více fontů než jen Wild Words a Manga Temple. Je jich hromada (možná až příliš velká), a když už si jeden vyberete, tak se s ním také potřeba umět pracovat.

Pro legraci zvolím tedy počeštěný Wild Words. Hodí se používat spíše Mankin verzi, jelikož ta původní mění velikost znaků s diakritikou, což je občas k vzteku. Dále je nutné vloženému textu přiřknout nějaké vyhlazení. Text bez vyhlazení je nepěkně kostičkovaný (to, co vidíte na skenu od Animetymu). Nejčastěji používám hodnotu „nejostřejší“, přičemž v závislosti na typu bubliny do níž text patří hodnotu případně upravuji. Na výslednou stránku se můžete podívat zde a rovnou ji porovnejte s tou od Animetymu. Text se zarovnává na střed ať je bublina jakkoli seříznutá, najdou se i výjimky v podobě například jistých obdélníkových bublin, ale to je vedlejší. Několik dalších výtek. Když anglický překlad nedává moc smyslu… Nějaký smysl mu dejte. Překlady AT obecně jsou jen rutinou, která postrádá nápad, hravost a často i ten smysl. Výsledný text by postavám měl do huby přesně pasovat.

Za větami se dělají tečky. Že Japonci používají pouze vykřičník, otazník a trojtečku nemění nic na tom, že my jsme Češi. Dále si pořídíme kontrolora kvality, který nás s podobnými blitkami vyhodí. K tomu se váže také sehnání dobrého korektora, editora a překladatele… Hej, kdo na tomhle vůbec pracuje? V každém případě, přebytečná čísla na stránkách mažeme, stejně jako na ně nevkládáme znak/nápis skupiny, k tomu slouží samostatná stránka přikládaná ke kapitole. A pak- Počkat… Co je sakra tohle? Člověk by si řekl, že jednou tam ta hovadina stačí, Animetym zřejmě ne. „I když jak tak nad tím přemýšlím… Možná by to nebylo na škodu hodit do každého rámečku, jen pro jistotu. A třeba i na tričko každé postavy, ne moment. To už bychom přeháněli. “ Podobné výmysly do mangy opravdu nepatří. Takový MangaStream si to dovolit může, jelikož vyznává značně odlišnou politiku sdílení mangy, ale u něj to končí.

Jako poslední ještě zmíním export mangy. Už v jiném článku jsem se zmiňoval o vhodném pojmenovávání souborů. Manga se také ukládá ve formátu png, jelikož… Uložení v péengéčku umožňuje zbavit soubor přebytečných informací o barvách, které se ani nevyužijí. Když srovnáme poměr kvalita/velikost u AT a výsledné stránky vytvořené mnou, pak vidíme, že u AT je kvalita skenů nijaká a velikost dosáhla čísla 289kB, kdežto má stránka je z pěkného skenu a velikost je pouhých 226kB.

Co k tomu říci? Snad jen, že spousta lidí se klidně nechává opít rohlíkem a to naprosto bez emocí. Další kupa lidí jednoduše neví, jak vypadá kvalitní práce a poslední skupina přívrženců AT vyznává názor, že jejich kvalita je pro potřeby čtení ucházející. Prvnímu oddílu se směji, druhý lituji a třetí nejsem schopen pochopit. V dnešní době je Animetym bohužel zakořeněný už v základech komunity a noví příchozí jsou tak snadno lapeni lákavou nabídkou jeho rychlosti a kdoví čím ještě. Jak už se několikrát prokázalo, tak poučení AT je zcela nemožné, a proto bude zamořovat vody české scanlation ještě nejspíš hodně dlouho. Kdyby alespoň zůstal u mrvení mang podobným Kiss x Sis (omlouvám se), ovšem když si došlápl i na výborného Vagabonda… začala se mi vařit krev. Nezbývá tedy nic jiného, než se třást nad tím, který titul projde jejich „zkrášlovacím“ procesem jako další. Mimochodem, poslední obětí jejich znásilňování je nebohé Šingeki no Kjódžin.

Že jsem necitlivý? Že se můžou zlepšit? Křivdím jim? Nikoli, podívejte na stránku z kapitoly, již vydali před několika dny… Je to pořád stejné! Stejně hrozné!

Příběh Poutníků (v originále chytře zvolený název název Planetes) vypráví především o posádce vesmírné lodi Toy Box, Jurim, Fee, Hošinovi a později i Tanabe. V průběhu několika desetiletí lidstvo zamořilo okolí naší modré planety Země různým haraburdím, jež v roce 2075 představuje pro vesmírné lety všeho druhu značné nebezpečí. Zvláště, když vezmeme v potaz Kesslerův syndrom, který říká, že jediný náraz malého objektu do jiného může vyvolat řetězovou reakci, jejíž výsledkem bude nemožnost jakkoli vzlétnou do vesmíru.  Je tedy na posádce Toy Boxu alias „vesmírných popelářích“, aby postupem času posbírali všechny krámy, co kolem Země poletují. Zatímco téma a zasazení příběhu je jasně dané, tak si každá z postav prochází vlastním osobním příběhem. Juri při práci hledá pozůstatek své ženy. Fee se musí vypořádat s pokoj-si-nedajícimi papaláši a vzdorovitým synkem. Hošino, přezdívaný Hačimaki, není se stávající prací spokojen, a proto nastupuje do výběrového programu posádky nového vesmírného projektu Von Braun, který má lidstvo dopravit až k Jupiteru. A příběh Tanabe je vyprávěn častým protkáváním minulosti a je silně provázán s ostatními postavami.

K sepsání Poutníků Jukimura Makotu inspirovala kniha pojednávající o nebezpečí vesmírného odpadu. Ač neměl o vědě či astronautice nijak více enormní podvědomí, tak se cíleně vyhýbal podrobnějšímu studiu skutečných vesmírných technologií a postupů, aby případné poznatky příliš neomezovali jeho tvůrčí práci. Autor (jako i ve všech svých budoucích pracích) zvolil čistě realistické základy a promyslel spousty detailů, jako například přítomnost nevolnosti z bez-gravitačního prostředí a podobně. Velice zdařile jsou zahrnuty i výdobytky budoucnosti, které působí… sestrojitelně. V posledním svazku je pro čtenáře přichystáno i příjemné překvapení v podobě stručného sepsání astronautických událostí mezi lety 2000 a 2070.

Jukimurova díla nestojí na příběhu, ale na postavách. A v Poutnících je to znát především. Unikátnost vyprávěcího stylu tohoto autora mistrně spojuje a proplétá jeho ústřední i vedlejší prvky. Je až k neuvěření, s jakou ladností dokáže provázat silnou komedii a obyčejný život s nápory dramatu, akce (té trošky, co tam je) a psychologického rozboru svých postav. Nic nepůsobí přílišně uspěchaně, přehnaně či snad nepatřičně. Komediální stránka je vskutku vydařená. V zásadě jde o to, že autor nestaví humor na extrémně deformovaných ksichtících, ale na interakci postav s různorodými povahami, což ústí jak v komické situace, tak i v podařenou slovní zábavu. Drama je podáváno nikoli zběsilým křikem, ale spíše psychickou vypjatostí scén a tápáním postav. Postavy samotné se podařily vytvořit s opravdovým nádechem realističnosti. Od silné idealistky Ai Tanabe až po ego-maniakálního Wernera Locksmithe. Jejich životní příběhy jsou napsány tak, že jim člověk jejich pohled na svět jednoduše věří.

Kresba je čistá a detailní s velkou mírou realistického vzhledu. Pozadí jsou pěkně a detailně prokreslená, když se tedy zrovna děj nenachází v temném vesmíru, kde je jak jinak než černo. V průběhu všech čtyř svazků je vidět určitý kresební vývoj, ale ten není nijak extrémní. Stránky v barvě jsou vedeny v zajímavém stylu a jsou poměrně pěkné.

Poutníci jsou zajímavým dílem, které by neměl minout nikdo se zájmem v propracované psychologii postav a realismu. Anime adaptace od studia Sunrise se výsledně zaobírá především teroristickými hrozbami, dopadem rozvoje astronautiky na Zemi a střetem mezi idealisticky smýšlející Tanabe a realistou Hošinem. Manga jde spíše cestou pochopení, kdy se každá postava srovnává se světem kolem sebe, formuje si na něj vlastní názor a ve výsledku jej nějakým vlastním způsobem přijme. Připravte se na příjemné počtení obsahující výborně zvládnutou komedii a zajímavě zpracovaná témata lidství a existence. Jedinou výtkou, kterou bych ohledně tohoto titulu měl je tempo. Občas by neškodilo zpomalit a roztažení děje ještě o jeden svazek by sérii prospělo. Jinak ovšem Poutnící docházejí ke konci svému putování s nádherným výsledkem 9.5/10.

Ale od začátku. Městečkem v zemi Chronos (nacházející se v originálním světě) se prochází hladový šermíř jménem Áres. V místním restaurantu shodou náhod narazí na Mikaela, rovněž šermíře. Oba mají namířeno do „Žoldáckého chrámu,“ údajně nejschopnější námezdní družiny v království, která svým členům nabízí nocleh a nějaký ten pravidelný žvanec do věčně nenasytných úst. Vstupní test není pro Árese ani Mikaela žádnou velkou překážkou, a tak se stávají žoldáky. Brzy je čeká první větší akce a rozděleni do skupin poznávají Baroonu a Goha. Po chvíli vychází najevo, že Baroonovou zbraní není meč, ale dvojice speciálních dýk svázaná provazem, zatímco Gohu je zbabělcem, jenž se do Chrámu dostal nejspíše omylem. Po nějakém čase stráveném mezi žoldáky přichází doba nejen politických přestřelek, ale také skutečného strategického plánování… Nadchází totiž čas války mezi královstvími.

Je obdivuhodné, že si autor dal tu práci a skutečně si vymezil (a čtenáře o tom předem infomoval!) a promyslel dění svého příběhu. Celé dlouhé 26-ti svazkové dění se odehrává v královstvích Chronos, Radink, Silonica a Isiris, tedy v zemích kde válka nikdy neutichá. Zapomeňte na všechno nutné moralizování o tom, že „nepřítele spíše než meč porazí pořádné objetí na důkaz lásky“ či přehnaný soucit. Áres s ostatními jsou žoldáci, a tak se podle toho chovají. Na milost je neužije, jdou-li do boje, pak zabíjejí, mají-li chránit, pak tak i činí. Žádné rozmlouvání od důležitosti přátelství se nekoná. Hlavní aktéři jsou za své přátelství rádi a tím to hasne. Další uvědomělou složkou tohoto díla jsou i ostatní postavy. V řekněme Narutovi se nindžové chovají, jako by do nich někdo násilím vlil pěknou dávku alkoholu a dal jim k tomu nemenší množství omamných látek. Zde se s takovými hloupostmi a nelogičnostmi s radostí (či lístostí?) rozlučte. Vůdci svých armád o přátelství nemluví a vojáci si své posty a uznání získávají svými skutky, nikoli svou „aurou/pohledem v očích/jinou naivností“.

Další body autor sklízí za vyprávění příběhu (tedy ne za jeho obsah, ale za to, jak jej čtenářům podává). Podařilo se mu vyhnout všem polovičatým „neuvěřitelně dechzarážejícím“ zvratům, kdy se ke konci předem prohrané bitvy najednou vůdce prohrávajících předvede s nečekanou předem skvostně naplánovanou taktikou. Vše je čtenáři oznámeno dostatečně dopředu, čímž autor opravdu dokazuje, že svůj příběh třímá pevně v rukou. Na velkou část budoucího dění jsou také často podávány menší či větší narážky, takže dojem pozorného čtenáře je ještě umocněn. Postavy se nachází na rozcestí mezi realisticky pojatými osobnostmi vojevůdců a válečníků a klasických vlastností žánru, tedy hrdina je řeklo by se hlupák, ale občas mu to myslí a v boji také není žádné tintítko. Hlavní postavy (a ve většině případů i ty vedlejší) jsou sympatické a co více i inteligentní. Uvědomují si, že aby na bitevním poli přežili, pak musí zabíjet. Je jim vtisknuta i jistá dávka osobitosti a každý z aktérů, ať už více významnějších či méně, dostane dostatek prostoru.

Velice zajímavým aspektem je kresba. Črtavý styl autora se často může jevit zvláštním nebo nevzhledným, ale opak je pravdou. Kresba je velice povedená a osobitá. I postavy jsou od sebe snadno rozeznatelné. Pozadí jsou také pěkně nakreslená. Snad jen stránky v barvě by mohli být pojaty v jiném stylu, ale to je už vedlejší. Výborné jsou i akční části (jsme přeci v příběhu o válce), kde jsou propracované a skutečně plynulé choreografie pohybů, což zase není tak časté v dnešní době „drsňáckého pózování“ úderů. Dalším plusem budiž fakt, že během soubojů nejsou neustále pronášeny prach-pusté a bezvýznamné repliky o kdovíčem. Boj je boj, a tak se v něm mává zbraní či uhýbá nepřátelským výpadům.

Ryu Keum Cheol se svého díla chopil pevně a podařilo se mu napsat relativně dospělý příběh oproštěný od většiny současných neduhů žánru s jasným cílem, příjemnými postavami a osobitou kresbou. Každý milovník válečných příběhů a dobré akce ať neváhá, běžný čtenář šónenu nejspíše jenom ohrne nos nad odlišným stylem vyprávění i zvláštní kresbou a vrátí se ke klasikám dnešních dnů. Áres je zapamatování hodným zážitkem, který se mezi šóneny rozhodně neztratí a možná bude chvíli trvat než se objeví další jemu podobné dílo, které nebude postrádat skutečně solidní příběh, i když právě takovým kouskem by mohl být stále poměrně čerstvý titul „Nápor titánů“ (v originále Šingeki no kjódžin, anglických překladů je opět požehnaně od „Náporu titánů“ až po „Útok na titány“.), ale to se uvidí až časem. Potulný válečník si za své nesporné kvality silných 8/10 zaslouží.

EDIT: Po druhém přečtení musím přidat, vezměte jakýkoliv dnešní šónen a Áres jej hravě pokoří. 8.5/10.

Naštěstí se stále najde spousta (No, spousta… To posuďte sami.) autorů, kteří ví, jak se píše dobrý (nebo i lépe) příběh založený na mistrně propracovaných psychologiích postav. Když odložíme stranou osobní preference (-Miluji středověký setting.-), tak se i mezi těmi vyspělejšími (Uvozovky zde chybí záměrně, jelikož se nehodlám přít, že „vyspělost“ záleží na úhlu pohledu. Každý, s prominutím, idiot dokáže posoudit, co má větší uměleckou hodnotu, jestli manga o parodování pornografie, pardon, o úkladném zabíjení zombíků, nebo díle založené z velké části na existujících svitcích jednoho prastarého sekretáře.) díly najdou unikáty či perly. Nemá cenu říkat, že dílo o němž se zde pokusím alespoň krátce rozepsat, nese název „Kokō no Hito“ čili „Osamělý muž“. (Překladů jsem našel nějak přehnaně moc a tento vyznívá skutečně nejlépe.)

Začnu od začátku. Na jistou střední školu v Jokosuce právě nastupuje Mori Buntaró. Po svém nepříliš výřečném představení usedá do lavice před Mijamota. A právě tehdy se ukazuje, že Mori není žádným oslizlým frajerem, jakým se mohl zpočátku jevit. Po prvotním střetu Moriho a Mijamoty a třídnických záležitostech nadchází první hodina… Na níž se nový žák nedostaví. Je totiž zaneprázdněn poleháváním na střeše. Jedině tam má totiž od lidí klid. Je ovšem ke vší své smůle vyrušen a to zrovna Mijamotem. Pod domluvou, že už konečně dostane od třídního svalovce pokoj, přijímá výzvu a schází po schodech ze střechy… Aby na ni mohl opět vylézt, ovšem po potrubí přityčeném ke škole.

Už během první kapitoly se na Kokō no Hito vyjeví několik zásadních faktů. Kresba Sakamota Šiničiho je úžasná a i to je nejspíše slabé slovo. Jeden příklad za vše, podívejte se na obálku k osmému svazku. Když jsem ji spatřil poprvé, tak jsem na ni s užaslým výrazem zíral několik dlouhých minut a obdivoval tu neuvěřitelnou přemíru detailů a realističnosti, jedním slovem krása. A když vezmeme v potaz, že Kokō no Hito je týdenní série, tak se dá s klidem usuzovat, že při měsíčním vydávání by kresba ve čtenářích navozovala pocit blaženého opojení. Dalším faktem je, že se série bude zabývat horolezectvím, což by se dalo lehce usoudit i z přízviska mangy, které zní „Horolezec“. Tou důležitější informací je, že autor příběhu Nabeta Jošio (na původní námět Nitta Džira) toho o horolezectví spoustu ví.

První tři svazky jsou de-facto příběhovým prologem, který čtenáři vysvětluje proč je Mori takový, jaký je, odkud se vzala jeho vášeň k horolezectví, a tak dále. Někteří lidé se již v této části celé série zřekli a to je opravdu velikou chybou. V nadcházejícím dění se totiž pojí geniální vyprávění příběhu protkané symbolismem a hnané mistrnou prací s Moriho psychologií. Co si odbýt první? Nemáte-li rádi symbolismus, pak tohle není dílo pro vás. Dále nejste-li ochotni zapojovat při čtení mozek a dávat si do souvislostí mnohá fakta, také nečtěte. Nabeta Jošio (a posléze jiní) si příběh vede velice neotřele a propojuje počátek výpravy do hor s jejím koncem i styčnými body v jejím průběhu.

Psychologie postav a především pak Moriho by vydala zcela vlastní článek, ale ve zkratce. Jste-li samotáři, ať už ostatní ignorující, nenávidějící, či spíše máte z ostatních lidí strach, pak se v Morim, tak jako já, v určité části příběhu uvidíte a budete oslněni. Možná i to je jedním z důvodů, proč považuji psychologii v Kokō no Hito na velemistrovské úrovni. Autor ukazuje svět takový jaký je pro člověka v Moriho situaci, nic nepřikrášluje, v nic jej nemění. Ústřední postavě nic neusnadňuje, spíše naopak. Samotný Mori, v závislosti na své momentální situaci, jedná se svým okolím naprosto věrohodně. Mori je jednoduše řečeno asociální stvoření lidského vzezření. Lidi jako takové střídavě nenávidí, bojí a straní se jich. A když už se jim v záchvěvu zoufalství pokusí věřit, tak dopadne set-sakramentsky tvrdě zpátky do reality. Je v zásadě řečeno člověkem, který lidem nerozumí, nechápe je, chce od nich pryč. A všechno tohle je v sérii dokonale vyjádřeno.

Ke Kokō no Hito jsem se dostal asi před rokem a půl, přičemž jsem jej odložil na neurčito a přečetl ho před několika měsíci. Jde opravdu o dílo na něž se nezapomíná. Výborný příběh o jednom horolezci vlku samotáři s nádhernou kresbou a propracovanou psychologií postav. Manga si mě okamžitě získala a s každou další kapitolou potvrzuje svou výjimečnost. U mé osoby se řadí mezi tituly, které patří k těm nejlepším. A vyjdou-li někdy svazky v anglickém jazyce, pak je jistojistě pořídím.

Zjistěte také, co na Kokō no Hito říká Kedrig.

Věděli jste, že…

…každého svazku se v Japonsku prodalo průměrně asi 650 000 výtisků?

…autor si pravidelně každý 5-10 týden bere týdenní pauzu?

…z počátku pracoval na příběhu Nabeta Jošio a posléze ještě Takano Hiroši, načež se příběhu chopil sám kreslíř?

]]> http://y0us4y.wordpress.com/2011/07/25/nahled-na-koko-no-hito/feed/ 0 y0us4y http://y0us4y.wordpress.com/2011/07/14/%e2%80%9eskenlejsn%e2%80%9c-aneb-manga-po-cesku-c-2/ http://y0us4y.wordpress.com/2011/07/14/%e2%80%9eskenlejsn%e2%80%9c-aneb-manga-po-cesku-c-2/#comments Thu, 14 Jul 2011 09:59:29 +0000 You Say http://y0us4y.wordpress.com/?p=289 ]]> S ohledem na předchozí článek berme v potaz, že se skeny se musí umět zacházet. Někdy jsou sice kvalitní podklady k nesehnání, ale snaha musí být. Dnes bych se přesunul k čištění, které se často projevuje, jako ten největší problém. Ono tomu tak ve skutečnosti i je, ale nic není neřešitelné a výplody některých skupin či jedinců silně svádějí k vyškrábání očních bulv (kreativnější jedinci se o zrak mohou připravit i jinak). Tentokráte bez přidaných obrázků, autoři svých výtvorů by mohli protestovat.

Č. 2 – Čištění skenů a jejich zbytková příprava pro sazbu

„Čistit“ stránky (tedy je zbavovat původního, či jiného textu) je možné dělat mnoha způsoby. Odmazat text z bublin je za pomocí gumy či štětce rychlé a snadné. Horší případ nastává, když text překrývá obrázek. Pak se čistič potýká s problémem, jak text odstranit. Způsobů je několik od prostého odmazání gumou přes svižné použití štětce až po znamenitou kombinaci klonovacího nástroje a pera. První jmenovaná guma dá ve výsledku katastrofu. Prosté přetáhnutí štětcem je řešením pouze v jednobarevných prostorách, a proto je jednoznačně nejlepší používat klonování a pero. Čistění samo o sobě zabere trochu času, někdy i trochu více, a proto vyžaduje jistou dávku trpělivosti.

Jako první vezmu opět sasukeho4 release Fairy Tailu. Konkrétně 100. kapitolu, která se zdá být ve všech směrech spíše špatně mířeným vtipem, než prací, již by se chtěl někdo prezentovat. V první řadě tady máme tuto dvojstránku. Je sice úctyhodné, že byl nalezen poměrně zdařilý sken, ovšem to neospravedlňuje hromady neodstraněného nejen japonského ale i anglického textu. Jistě v případě této stránky je překreslování peklo, ale stačí vzít skeny celého svazku, kde se podobné reklamní a dodatečné řeči nevyskytují a jeden má hned o polovinu práce míň. Jinak celá kapitola za moc nestojí, ovšem i přesto v sobě skýtá neuvěřitelný emoční zážitek, jelikož během těch třiceti stránek zažijete pobavení, vztek a ke konci budete zaplaveni smutkem.

Teď k Bendovi_11 a druhé kapitole Angel Beats!. Ta je o několik řádů lepší než výtvory sasukeho4, ale přesto v sobě má chyby. Jako první se ukazuje menším problémem druhá stránka (34.), která na sobě nese haldu hloupostí a kromě nich i název díla. Název se ponechává, ale ostatní hlouposti kolem se buďto zcela mažou, nebo překládají. Nejlepším řešením je použití skenů z celých svazků, které se od podobných textů zcela distancují a nabízí tak stránky čisté nebo pouze s názvem mangy. Další klopýtnutí přichází s desátou (42.) stránkou kapitoly. V pravém horním rohu můžeme pozorovat, jak šedivý motiv pomalu plynule bledne, ovšem v jednom okamžiku se zastaví a blednutí je konec. V původních skenech, jak jsem si ověřoval, je změna šedivosti plynulá od horní části -neúplného obdélníčku- (nebo je to snad prapodivná bublina s textem) až dolů. V těchto případech stačí malinký proužek vzoru od vrchu až dolů, který se naklonuje pro celou část. Největší problém přichází se stránkami 16. a 17. (48. + 49.), tedy s proklatou dvojstranou, kterou je nutné dokreslením spojit. Velice často si s podobnými výmysly vyhrají již jiné zdrojové (např. anglické) skupiny a pak pro „našeho“ čističe nejsou problémem, ovšem v některých případech musí zakročit i Čech. Je to otravná a zdlouhavá práce, ale někdo by ji udělat měl. V tomto případě bohužel udělána nebyla.

V případě Berserka a kapitol 34. – 35. je spojení stránek pěkné i čištění textu vypadá dobře. Menší problém nastává s nasazením textu do vyčištěných ploch a zvláště jejich přehnanému bílému vytažení. Za prvé se používá bílé vytažení s ostrým zakončením nikoli vytaženým do ztracena a za druhé je ono vytažení příliš do tloušťky. Obvyklé hodnoty síly vytažení jsou 2-4, záleží na rozlišení stránky, velikosti textu a místě kam je text zasazen. Další výtkou bych upozornil na čísla stránek v dolních rozích. Ta se mažou. Jedinou přijatelnou možností jejich ponechání je, když se shodují se samotným číslováním stránek vydané kapitoly. Tedy že číslo na stránce 23. odpovídá i pojmenování souboru například „Berserk_v08_023.jpg“, ale i v takových případech je lepší číslo zmazat.

Dále Ciadel, Naruto a několik posledních vydaných kapitol (340. a 356.). Stránky jsou spojeny dobře, odstranění také není špatné. Jenom v názvech kapitol autor překladu ponechává vykřičníky a jiná znaménka, což je chyba. Původní text se maže celý i s vykřičníky, tečkami a podobnou havětí.

Jako poslední přichází opět AnimeFox a jeho Vagabond (KissXSis zasluhuje vlastní článek. Nemohu jinak.). Zde nemá cenu vybírat určitou kapitolu, jelikož výsledek je pokaždé stejný. Stejně hrozný. Teď si nejsem jistý, kdo přesně stojí za čištěním, ovšem onen jedinec se očividně rozhodl kašlat na jakoukoli snahu. Čistič se chopil skenů od amerického distributora a v tom je první část neúspěchu. Skeny totiž obsahují kompletně do angličtiny přeložené citoslovce. Když jsou v japonštině, tak je není nutno překládat či překreslovat, ovšem když jsou anglicky, pak to nutné jest (jelikož čtenáři hledající mangu žádají přinejmenším „japonský zážitek“ nikoli americký). Tedy žádné „gulp, gulp“, ale „polk, polk“, nikoli „tromp, tromp“ ale například „dup, dup“ a naposledy místo „sob, sob, snif“ patří „smrk, smrk, fňuk“.

Čištění je otrava, ale někteří se ho zhostili výborně. Nějaké půlky bodů se mi dávat nechtějí, a proto jsem u některých zaokrouhlil, ať už nahoru či spíše dolů. Příště už celou tuhle srandu nejspíše ukončím tématem sazby/editace. Nějaké to nadávání na KissXSis si hodlám užít někdy později a řekl bych, že napíšu i něco o tom, jak a v čem se má výsledná manga exportovat, protože právě to je, jak se zdá, v Česku až nepříjemně neznámá záležitost.

Č. 1 – Opatření vhodných skenů a podkladů pro překlad a základy jejich exportu

Jeden by řekl, že v dnešní době Google vyhledávače a Manga-Updates databáze jde v podstatě jen o „formalitku“. Je až kupodivu, jak těžkým se tento úkol ve skutečnosti jeví. Dnes se nebudu rozepisovat o faktu, že osobně preferuji používání skenů až teprve ve svazkovém vydání, ale zaměřím se na kvalitu skenů obecně. V základě jde pouze o to, aby bílá bílou byla a černá vždyť víte. Šedá a všechny barevné mezitóny by měly být jemné a nikoli přehnaně ostré. Na výšku by stránky měly mít asi 1200px, jde o nejpoužívanější hodnotu, ale nikdo na ní nijak nelpí, je brána za řekněme standart. Velikost stránky o dané výšce by měla mít asi 300kB. Barevný režim radím používat RGB s indexovaným vyexportováním. Lidé překvapivě často rádi používají stupně šedi, ty ovšem obraz lehce rozostřují a mají tendenci zesvětlovat černou.

Stránka nahoře je původní z 98. kapitoly Fairy Tailu od sasuke4. Zaměřme se přímo na sken. Na první pohled je patrná světlost. Černým barvám znatelně chybí hloubka a obraz opravdu pouze lehce postrádá patřičnou ostrost, v kontrastu s tímto faktem je text dokonale černý a velice ostrý, což výslednému dojmu mnoho nepřidává. Pod ní je upravená stránka, výšku jsem srazil na 1200px, barevný režim přepnul z šedi na RGB, s pomocí úrovňování navýšil podíl černé a prohloubil tmavší barvy. Vyexportováno v png formátu s velikostí téměř o polovinu menší než původní stránka v jpg od sasuke4. Přejděme k dalšímu.

Angel Beats! od Benda_11. Stránce nelze v oblasti kvality zdánlivě nic vytknout, ovšem po přiblížení se najde jedna hrubka. V pravém horním okraji je vidět useknutá část. V tomto případě věřím, že jde pouze o přehlédnutí. Jinak je stránka kvalitativně v pořádku. Jediné co mě podivuje, jest neobvyklá výška stránky 1435px. Uloženo v jpg, ovšem s přijatelnou velikostí a kvalitou, barevný režim stupně šedi. Takže jdeme dál. Na Manga-Fan a jejich Berserka.

Opět dobrá práce. Manga-Fan měli zpočátku, jak jsem zpětně koukal, problémy hloubkou černé, ty jsou ale nyní pryč. Stránka je, i přes uložení v šedi, ostrá a barvy mají ostrost, hloubku, i neagresivní mezitóny. V jpg formátu o výšce stránky 1400px a velikosti 472kB, což už je horší. Dále.

Caidel a manga Naruto, konkrétně čerstvě vydaná 350. kapitola. Jako první trkne do očí mírně přepálený kontrast mezi bílou a černou plus opravdu slabounká hloubka šedi. Stránky mají na výšku 1400px, uloženy v RGB paletě a jpg formátu o velikosti 320kB. Dále k dnešní poslední zastávce. Chtěl jsem se sice chopit KissxSis z dílny AnimeFox, ovšem jejich interní politika „registruj se, jinak prd“ mi neumožnila přístup ke skenům, snad si do příště najdu nějakou cestičku, jelikož o zážitek, jenž jejich KissxSis přináší bych vás nerad připravil.

Tedy budiž Vagabond. Stránka má na výšku 1400px, uložená v šedi a jpg formátu s velikostí 450kB. Co okamžitě bije do očí, je slabá hloubka všech obsažených barev. Nejvíce tímto očividně trpí černá, věrně následována šedou. I to málo, co lze s původním skenem (ne)udělat se AnimeFoxu nepovedlo.

Po kratší úvaze jsem se rozhodl na konci článku, alespoň pro tu legraci, zúčastněným přidělit bodové ohodnocení. Nechci to brát zase tak vážně a proto bude bodů pouze pět. Tabulka dole prozradí zbytek a příště bych se podíval na to, jak si tyto skupiny či jedinci poradili s přípravou stránek pro sazbu (čili jak kdo zvládá čistění). Mimochodem, kdo si myslel, že půjde o tutoriál, tak se šeredně zmýlil.

Hana-Saku Iroha

Jedno z těch silně vyzdvihovaných děl a přestože nejsme ani v půlce roku, tak dle mnoha horký kandidát na anime roku. Oproti ostatním je Iroha něčím výjimečná. Jedině ona si ten humbuk kolem totiž alespoň trochu zaslouží. Poměrně schopná šestnáctiletá dívka, Matsumae Ohana, s poměrně neschopnou máti vydávající se na útěk, se musí chtě-nechtě sbalit a vyrazit za svou bábi do tradičního japonského hotýlku. Tam na ni, krom jiného, nečekaně čeká i práce, a tak se Ohana seznamuje s tamními a tak dále. P.A. Works přihodili pěkný vizuál jak je u nich již zvykem.

Z původního nástinu by si člověk nemusel být úplně jistý, proč že to na sebe strhává tolik pozornosti. Odpověď se bude nacházet někde mezi pojmy „příjemná oddychovka s opravdu oddychovým humorem a oddychovým vším ostatním“, „moe o archetypech podaných stejně, jako tomu bylo už mnohokrát, ovšem na rozdíl od ostatních určitou příjemnou cestou“ a „jemné slice of life s trochou té nadsázky, která to všechno dává do pohybu“. V Iroze se podařilo skloubit v podstatě vše po čem dnešní „správný“ otaku touží. Jsou tady zástupci tsundere, stydlivky, i ta „cizinka“ se najde, mnohdy praštěný humor, nějaké to romantické jiskření. To vše smísené s velice žádaným moe faktorem a uvařené tak, aby si ani diváci chtějící něco víc než další komedii, neměli chuť vytrhat vlasy. Hana-saku Iroha se dá tedy směle označit za alespoň nějaké vítězství sezóny… Prozatím bych to po osmi epizodách viděl na takových 8/10. Ano, náhoda.

Toriko

Shōnen už zažil ledacos. Nápor pirátů, nindžů, mágů, vesmírných rytířů, obyčejných lidí, mimozemšťanů, učňů i mistrů bojového umění a nyní přicházejí na řadu kuchaři. Tedy tak trochu, kuchařům musí někdo natrhat, případně zabít ty správné, často dosti krvelačné, ingredience a o to se starají Gurmánští lovci. Právě Toriko není nikým jiným, než lovcem, a tak nemá o dramaticky vystupňované okamžiky nouzi. Narozdíl od Naruta, Luffyho či Ichiga nevládne mečem, gumovým tělem a kdoví čím ještě, nýbrž obrovským apetitem a hordou vypracovaného svalstva. Honba za zvířenou King Kongovských rozměrů je pro něj tedy snazší, než by jeden čekal.

Toei potřebuje parťáka k One Piece a náhradu za Dragon Ball, jako slepý své další smysly. Předloha anime doznala hned z kraje značného úspěchu a studio doufá, že adaptace dopadne stejně. Je tady ovšem jedno ALE. Zatímco kresba, animace i ozvučení jsou na dobré úrovni, tak s příběhem je značný problém. Ne, není špatný, vlastně je poměrně zajímavý, vrací se ke starým klasikám typu Hokuto no Ken a právě Dragon Ball, ale anime jej bere za špatný konec a vůbec s ním prapodivně nakládá. Adaptuje kapitoly šílenou rychlostí (5. – 6. kapitol na epizodu), přičemž některé události vynechává, jiné upravuje, což by se dalo ještě pochopit, ovšem ještě si stíhá přidávat vlastní dokonce postavy. Snad po ustálení série dojde k umírnění tempa a scenáristických výmyslů… Po sedmi epizodách zatím 7/10. Náhoda.

Hyōge Mono

Je jedním slovem výborné, ovšem po čtyřech shlédnutých epizodách se o něm rozepisuje jen ztěžka. Furuta Sasuke, fajnšmekr do čajů, slouží v období válčících států na dvoře Oda Nobunagy. Konec. Hyōge Mono se musí vidět, bohužel i přes své značné kvality, které je možno ocenit již v prvních epizodách, jej lidé přehlížejí. Výborná kresba i animace, fajn ozvučení a výborný úderný humor. Po čtyřech epizodách… 8.5/10.

Kami Nomi zo Shiru Sekai II

Stejné jako první série. Parodie všech harémových postupů, hrdinek, zakončení a všeho možného v podání hrdiny takového jaký má být. Kresba je opět na výborné úrovni, úvodní znělka se nese v duchu té předchozí, což je jedině dobře. Objevily se i jiné metody chytání duší, takže dochází i k určitému ozvláštnění… Jediná smůla ční ve faktu, že cokoli mimo hlavního hrdinu je vyloženě hloupé. Má být vtipná Elsee? Není. Haqua? Není. Někdo, kdokoli jiný? Není. Kaminomi jednoduše spočívá na Keimových ramenou, snad neklopýtne a druhá série dozná epického zakončení jako ta předchozí… Po šesti epizodách 7.5/10.

Ano Hi Mita Hana no Namae o Bokutachi wa Mada Shiranai.

Předem varuji, že se nyní dopustím hříchu proti celé komunitě, který mi nejspíše nebudete schopni prominout. K věci. Anime s dlouhým názvem, jenž má asi takovou hodnotu, jako celé anime… Pro upřesnění tedy obecně vzato nezměrnou, ovšem v mých očích pramalou. AnoHana je o skupince pěti lidí, kteří kdysi i s nyní zesnulou šestou členkou tvořili nerozlučnou partu ochránců míru. Jinta, Menma, Tetsudo alias Poppo alias otrava, otrava, otrava a bývalou šestici neuzavírá nikdo jiný než další otrava (Tak přemýšlím, jestli se vůbec v jiné jarní sezónovce najde jiné dílko s rozsáhlejší plejádou nepříjemných charakterů…?). Jak se tak stalo, po smrti Menmy se skupinka rozpadla a každý se vydal svou cestou. Jinta se stal hikikomorim (Ne, vážení, Satovi nesahá ani po kotníky.), Poppo rádoby „zábavným“ cestovatelem, Atsumu ambiciózním studentem a tak dále. Jedinou zvláštní zmínku zasluhuje Naruko, protože větší – jak to říct slušně; nic mě zrovna nenapadá – postava tady od dob Kirino nebyla. Taková doba to sice není, ovšem řekněme si, že i když byla (a stále je) Kirino na měřítku nesnesitelnosti od jedné do deseti spolehlivě někde u měrky ukazující padesát, tak alespoň měla styl vyslance pekelného se schopností prolomit apatii i těch nejodolnějších (Odolal by náporu i Kyon?). Naruko ovšem žádný styl nemá, jde v zásadě o prachprostou padavku se slabou vůlí, která umí přinejlepším zaclánět.

Abych pouze nehanil, tak jediné, co mi přichází na mysl jako ucházející (větší pochvaly tento kousek opravdu není hoden), jsou dvě ústřední postavy Jinta a Menma. Když jsou na scéně, tak se na AnoHanu dá stále směle koukat. Ale vraťme se k té nestoudné kritice. Když pominu všechno ostatní, tak lidé vyzdvihují kresbu a animaci. Velice by mě zajímalo, jestli se vlastně dívám na stejné anime jako ostatní. Kresba, již vidím, je podivně maglajzního skupenství a nehýbe se zrovna dvakrát dobře. Abych to shrnul… AnoHana si zaslouží metál za nejvyhypovanější záležitost sezóny a ode mě po zatím šesti epizodách asi 4.5/10. Bude-li situace pokračovat, skončím odhadem na 2.5 bodu.

C

Upřímně se mi zdá, že aktuální noitaminA je bída s nouzí. Ne, že by bylo C „úžasnou“ záležitostí typu AnoHana, ovšem taky se moc nepředvedlo. Japonská ekonomika se dostala do situace k nezaplacení… tedy na pokraj krachu a zhroucení. Do oběhu se tedy dostávají černé peníze (bez nadsázky), které ji částečně zachraňují. Pak tady máme Jogu, klučinu, jemuž je představen svět „za oponou“ neboli obchodní čtvrť, kde každý dostane svého služebníka k boji a bankovní účet. Netřeba dále rozpitvávat. „Yu-Gi-Oh! říznuté Higashi no Edenem“… Na Eden se bohužel zatím pouze chystám, ovšem část s Yu-Gi-Oh! mohu s několika „ale“ potvrdit. Za prvé, souboje monster v Yu-Gi-Oh! za něco stály, za druhé byla monstra značně rozmanitější a zajímavější, za třetí Yu-Gi-Oh! umělo být správně temné. C se sice všemožně snaží přimět Jogu (i diváka) k přemýšlení o hodnotě života a peněz, ale žalostně ztroskotává a plácá se v břečce. Nenapadlo mě, že to řeknu, ale noitaminA dostala do vínku… shōnen, jenž se má očividně tvářit na způsob vyspělého seinenu… ukončím to slovy viva la engrish a prozatímními 5.5/10.

Ao no Exorcist

Vymítač je zajímavým dílkem. Začíná velice nadějně a slibuje grandiózní podívanou, kterak se napůl démon napůl člověk rozhodne pln vzteku pomstít svého otce z říše démonů, Satana. Kresba i animace jsou velice povedené, ozvučení (až na výborné monumentální vážnější skladby) je podprůměrné, příběh… je tou nejzvláštnější částí. Začíná nadupaně, jen aby následně sklouzl do klasických shōnenovských klišé poslední doby. Ústřední hrdina, Rin Okumura, je fajn postava, přidrzlý dobrák chuligánského charakteru plus má výborně padnoucího chraplavého dabéra. Ostatní bohužel nestojí za zmínku. Po šesti epizodách nemá Satanův synek moc, co nabídnout, i přesto se solidně rozjel a zatím si uchovává určitý stupeň příjemné humornosti, smůla horší omáčky… 6/10.

Deadman Wonderland

Jak je zajímavý nápad, tak je nezajímavý ústřední hrdina. Právě Deadman je kouskem v němž silně lituji, že se na post protagonisty nedostal „hajzlík“ jako v Ao no Exorcist. Bohužel dnes je v módě, namísto člověka schopného se alespoň částečně zorientovat v aktuální situaci, hrdina se slabou osobností, který si bude procházet těžkým vývojem v tvrďáka, jenž si ovšem stále zachová své přehnaně laskavé srdce. A právě Deadman by potřeboval hrdinu s mozkem jako sůl. Bohužel. Zajímavá premisa zůstává. Kresba ani animace (až na výborné zpracování manipulace s krví) nejsou nic závratného. Soundtrack (vyjma špičkoidního openingu) také nijak neexceluje. Další slabou stránkou budiž souboje, jejichž choreografii muselo vymýšlet nanejvýš desetileté dítě. Po šesti epizodách dávám, hlavně za projev hlavní postavy v poslední epizodě, 6.5/10. A doufám ve zlepšení.

Jaro není špatné. Z původních nástinů jednotlivých sérií jsem ale čekal mnohem více. Největším zklamáním je noitaminA, která se po výborném Hōrō Musuko vytasila s C (lehký jab) a AnoHanou (už pořádný uppercut). Náladu ovšem spaví Hanasaku Iroha a především Hyōge Mono. Toriko je fajn záležitost. Exorcist a Deadman jednoduše mnoho slíbili, ale málo dodali. Nečekal jsem jatka, ale „po tragédii do školních lavic“ a „na Karnevalu mrtvých se neumírá“ se dostaví menší pocit zmatení…