Ďábelská čepel

Jak je obecně známo, Japonci milují prolínání mezi jazyky. Užívají především angličtinu, ale občas využijí i něco ze španělštiny, francouzštiny či němčiny… Také víme, že tak činí především kvůli „cool“ nádechu, který jim cizí slova dopřávají. Sem tam se najdou menší selhání, ale od roku 2004 se mezi čtenáři oficiálně zesměšnila manga nazvaná „Ďábelská čepel“ (v originále „Übel Blatt“). Němčináři pravděpodobně již tuší, oč jde. Jistou chvíli trvaly dohady, proč se manga jmenuje „Ďábelský list“, neboť překlad „blatt“ jako „čepel“ je dle samotných Němců poněkud nešťastný. Ale bylo potvrzeno, že jde skutečně o „Ďábelskou čepel“. A co samotná manga, která nyní po dvou letech znovu začala vycházet?

Bylo tomu 3968 let, co svěřili bohové svět „Velkému zakladateli“ a nechali tak rasy, ať žijí po svém. Právě nyní království Wischtech vyhrožuje Szaalandenu vniknutím na jeho území. Císař tedy pověřuje čtrnáct rytířů přetěžkým úkolem zabránění nepřátelské invaze do Szaalandenu. Každého z nich obdaroval „svatým kopím“, a tak mladí válečníci vyrazili na svou pouť k hranicím království. Během cesty tři zemřeli, ti byli nazváni „Drahocennými“. Další čtyři neunesli tíživou váhu nebezpečí a ovládnuti zoufalstvím namířili zbraně proti svým druhům. Byli zabiti a dnes jim lid říká „Zrádná kopí“. Zbývajících sedm zažehnalo nebezpečí. Stali se známými jako „Hrdinové“. O 24 let později, tedy roku 3992, se objevila údajně mrtvá Zrádná kopí, která započala vést malé výboje proti království sedmi. To zatím nikdo netuší, že pro Hrdiny se na obzoru rýsuje mnohem větší hrozba v podobě mladého chlapce neznámé rasy. Říká si Köinzell a jeho cílem je jediné… zabít všech sedm údajných hrdinů, neboť ani vznešená minulost nemusí být takovou jakou se býti zdá.

Původní nástin děje zní promyšleně a myslím, že Šiono Etoródži mu věnoval nějakou tu chvíli. To už ovšem nelze říci o samotném příběhu, jenž nám vypráví. Köinzell se chce pomstít, jelikož na něj „Sedma hrdinů“ uhrála pěknou boudu. Přeci jen povraždit své čtyři přátele, kteří horko těžko splnili téměř nemožný úkol, a posléze si přiznat zásluhy za činy padlých, je velice nepěkné. Köinzel, kdysi jménem Ascheriit, patřil k Zrádným kopím, která zase až tak zrádná nebyla. Pobodán a rozpárán přežil pouze přijetím vílí krve, což jej proměnilo v křížence a změnilo tak jeho vzezření. Se šrámem přes levé oko se tedy po letech vydává oplatit Hrdinům stejnou mincí.

I výše zmíněné zní ještě velice dobře, ale to už se dostáváme k samotnému příběhu. Autor pravil, že má jít o „fantasy s hlubokomyslným příběhem“, ovšem toto tvrzení má k pravdě poměrně daleko. Ďábelská čepel totiž trpí klasickými neduhy japonského komiksu. Autor se snaží svůj výtvor učinit „dospělým“ až příliš usilovně. V pravidelných intervalech se tedy dočkáváte nahých žen a sexu (nebo alespoň pokusy o něj). Jistě, to temné fantasy není až tak cizí, ovšem z každého odhalení ňadra čpí taková účelovost, až je mi to jako čtenáři pomalu trapné. Stejně tak to dopadlo s násilím, je ho spousta, krve teče tolik, že naplnit veřejné lázně by nebyl žádný problém, ale všechno jaksi postrádá údernost… a smysl. Ústřední hrdina je poněkud zvláštní. K lidem není úplně lhostejný, ale jeho psychologie se mi zdá poněkud plytká. Sám o sobě není špatnou či snad nesympatickou postavou, ovšem při interakci s ostatními něco ztrácí.

A tady se dostáváme k dalšímu problému. Ostatním postavám. Zatímco Köinzell je bez obtíží snesitelným charakterem, pak zbytek není. Jestli jste někdy četli japonské fantasy, tak vás nepřekvapí, že kolem hlavní postavy se utvoří parta pomocníků. Vězte, že vyskytne-li se v příběhu žena, jež se s Köinzellem setká, pak se k němu jistojistě emocionálně upne. Minimálně k němu začne pociťovat silnou náklonnost, při nejhorším (<- Ano!) se vecpe do jeho party. Po nějakých třech svazcích se dostaneme ke složení Köinzell, Ato, Peepi, Altea.

Ato se Köinzella pokusila zabít, ale propadla jeho šarmu a skončila po jeho boku. Peepi jako malá snaživá loli se k mstiteli přidává, protože bez loli v partě by to prostě nebylo ono. Altea je rovněž žena, ale již dospělého věku, která rovněž následuje ústředního hrdinu na cestě za pomstou. Ano, vážení, to je ono! Parta čtyř jedinců, z nichž pořádně bojovat dokáže jediný. Jedna se jakž takž snaží plácat kolem a švihat mečem. A Peepi s Alteou umí tak skvostně překážet, až se to zdá nemožným. Po dalších dvou svazcích jsem si říkal, myslí-li to autor vážně… Tohle je parta jeho hrdinů? Asi ano. Asi jsou autorovi sympatičtí. Ale mně nejsou. A to jest problém. Neboť jsem čtenář. Čtenář, jenž čekal „fantasy s hlubokomyslným příběhem“.

Abych nezůstal u kritiky, tak se vrátím k troše té chvály. Köinzell pravidelně (asi každých pět kapitol) vzpomíná (povětšinou znázorněno velikou kresbou přes celou stránku) na své ubodání „Sedmi hrdiny“. I když se tyto výjevy často opakují, tak pokaždé v sobě mají určitou sílu, což mě překvapilo i potěšilo zároveň. Další aspekt je povedený z půli. Myslím tím kresbu. Ta umí být líbivá, ovšem často rovněž  nepěkná. Netuším, jak to autor dělá, ale daří se mu v jednom rámečku pěkně nakreslit postavu, jen aby v druhém vypadala poněkud… ošklivě. Zábavné jest, že stejné to je i s vykreslením pozadí a velkých bojových scén. Autor má poměrně osobitý styl užívání barev, který mi přišel celkem sympatický. Moc slavně to ovšem nedopadlo s akční pasáží titulu. Ta není nijak světoborná, v podstatě se souboje skládají z několika panelů klasického šermování, které na sebě moc nenavazují a závěrečné „drsňácké“ pózy. Škoda.

Na Čepel jsem se těšil. Je často značně kladně hodnocena, i přesto jsem ale neměl nijak přehnaná očekávání. Stejně jsem byl zklamán. Nejde o vyloženě špatné dílo. Hlavní problém bych viděl v zoufalé snaze zaujmout masy milující vše možné. Od bezmyšlenkového násilí přes sex až po lolity a kdoví co dalšího. Nebudete-li věřit slovům autora o hlubokém příběhu, tak se můžete bavit.

PS: Zcela upřímně, manga na mne působí jako šónen okořeněný spoustou krve a nahotinek. Mnohem lepším čtivem je Potulný válečník Áres. Propracovanější příběh, líbivější postavy, úžasně dynamická akce apod.