Sága o Vinlandu, prolog

Jukimura Makoto jednou (a možná i vícekrát) pravil: „Chtěl jsem napsat/nakreslit mangu o Vikinzích, o jejich životech i zvycích.“ a kdoví zdali sám tušil, že k tomu bude moci směle dodat: „a přitom jsem stvořil jeden z nejlepších příběhů.“. Autor se taková slova samozřejmě vyslovit neodváží a nejspíše ani nechce. Od kladení soudů jsou zde jiní. Čtenáři, kteří vstřebávají výtvory různorodých charakterů. Soud nyní budu vést já, soud o prologu Ságy o Vinlandu, soud o 1. až 54. kapitole.

Příběh začíná na počátku jedenáctého století našeho letopočtu. Zhruba dvě stě let předtím, co se odehrál romantický výtvor Ivanhoe od Waltera Scotta. Áskeladd, postarší důvtipný to muž, si právě zamanul naplnit si kapsy franským zlatem a stříbrem, a právě proto přistává i se svou čeládkou válečníků u břehů Francie. Mezi oběti své léčky vysílá chlapce nesoucího jméno Thórfinn. Oči mladého hocha planou pomstou, i tak se ovšem vydává do tábora nepřátel, kde úspěšně vyjednává. Po západu a východu Slunce nadchází napadení pevnosti, jež skrývá mnohá bohatství. I v nouzi nejvyšší, z lesů vynoříce se, válečníci Áskeladdovi úspěšně pronikají za dřevěné hradby, načež si plní kapsy a odplouvají. Chlapec uchvátí hlavu vůdce nepřítelova a navrací se za svými unikajícími druhy. Čeká je širé moře, zima, válčení, plenění a střet o středověkou Anglii. Svět je nazýval mnoha jmény. Dnes je známe jako Vikingy. A onen nešťastný chlapec se za své skutky dožaduje souboje se lstivým Áskeladdem.

Sága o Vinlandu (tedy její prolog, ale zkracujme to) je vážným příběhem z dob vikinských výprav a války o Anglii. Skrze několika postav nám autor předkládá svou vizi minulosti. A že je to vize nemilostivá. Vraždění nevinných, plenění, znásilňování, otroctví, tažení Anglií za krutých podmínek… Sága je příběhem o pomstě, a tak jako ona samotná spaluje srdce plameny z černě, i toto vyprávění zapomíná na radost.

Autor zvolil ne zrovna často vídaný styl, kdy je ústřední postava v příběhu spíše upozaděna. Nevíme, na co myslí, nevíme, jak se cítí, co duševně prožívá. Víme pouze, že chce jediné. A to rozpárat břich Áskeladdův. V Thórfinnově charakteru je zcela zřetelně vidět jedna z nejzásadnějších předností (i když spousta jedinců to vidí naopak jako očividný zápor) a tedy naprosté zahození konceptu „dobra a zla“. Thórfinn v průběhu let začne zcela bez ostychu zabíjet nevinné, načež naprosto ztrácí jakoukoliv morální bariéru. V podstatě věci můžeme říci, že Thórfinn je zápornou postavou. Smrt jeho otce je nám předložena pouze jako důvod Thórfinnova konání, ovšem v žádném případě se jej nesnaží ospravedlnit, ale žádnou z postav Ságy nelze nijak jednoznačně vymezit. Může se to sice zdát nesmyslným ba až paradoxním, ovšem tento fakt vtiskává postávám lidskost. A právě postavy jsou nejsilnějším aspektem Jukimurových děl.

Jejich propracovaná psychologie čtenáři není předhazována jako myšlenkový kus pocitové změti, ale mistrně plyne z činů, jenž provedou, slov, která praví a tak dále. Dalším mistrovským aspektem je styl vyprávění. Autor nastiňuje mnohé myšlenky a fakta, na která zpětně odkáže i o několik desítek kapitol dále, ale nikoliv přímo. Sága je tedy pro velice pečlivé čtenáře. Příklad za vše. V druhé kapitole Thórfinn praví: „Jsem jarl.“ Tedy válečnický vůdce. Když čtenář není zrovna naivistický ignorant, pak se jistě podivuje, jak k takovému názoru mohl muž pod Áskeladdovými rozkazy přijít. O asi čtyřicet kapitol později se natvrdo (řečeno to bylo již mnohem dříve, ale zde je tomu skutečně věnována pozornost) dozvídáme, že takovým jarlem byl Thórs, tedy Thórfinnův otec a jelikož se tituly jarlů i dědily, pak čtenáři konečně svítá. Nebohý chlapec se někde dovtípil střípků z minulosti svého otce a zoufale se chopil jeho odkazu, který si sám stvořil. Samotná postava Thórse také zaslouží vlastní zmínku. Jukimurovi se povedlo dokonale vyjevit jeho přesvědčení jako zcela oprávněné, což není zase až tak časté. Po třiceti kapitolách války plné vraždění a zloby se jeho rozhodnutí opustit tato pole plná nevraživosti nelze nedivit. Naopak čtenář musí obdivovat jeho uvědomělost a odvahu vzepřít se jeho bojem opitým druhům.

Více k samotné postavě Thórfinna. Příběhů o pomstě ústřední postavy je spousta, ovšem naprosté minimum jich bylo zpracováno tak, jako Thórfinnovo stíhání Áskeladda a žádný (co znám) nebyl doveden k takové dokonalosti. Motivace je jasná. Smrt milovaného otce upnula malého chlapce k jediné možnosti, již se dovtípil. Nyní ovšem přejděme k často diskutované záležitosti a tou jest Thórfinnova posedlost pomstou. Mnozí tvrdí, že míra jeho odhodlání pomstít se už přesahuje hranici. S tímto tvrzením si dovoluji silně nesouhlasit. Za prvé, v okamžiku Thórsovi smrti se nemá čeho chytit, a proto zvolí pomstu. Kdyby měl kolem sebe zbytek rodiny, nejspíše by se na lodi neskryl. Za druhé, je odloučen od všech svých známých a před sebou má akorát Áskeladda, vraha svého otce. Jeho touha po pomstě není ničím tlumena ba naopak neustálými porážkami je stále více prohlubována. V mnoha příbězích deformuje nenávist duši a osobnost postavy, zde toho není schopna, jelikož u osmiletého (nyní si ovšem nejsem věkem úplně jist) dítka hlubokou osobnost najdete pouze stěží. Thórfinnova nenávist tedy otupuje jeho vzpomínky a ostatní emoce (po dobu prologu má k úsměvu nejblíže pouze, když se výsměšně ušklíbne na Knuta). Přestává svou rodinu vnímat jako cokoliv důležitého či podstatného a stále více se upíná k jedinému… zabití Áskeladda. Další silnou stránkou je Thórfinnovo vnímání (čeho jiného než) pomsty (kde se také objevují záporné reakce). Nelituje, neroní slzy, nepozastavuje se nad tím „Proč?“ a zdali by neměl odpustit. Nezahaluje se do sebelítosti. Jednoduše jde za vytyčeným cílem.

Přejděme k další geniální složce tohoto příběhu. Konkrétně mluvím o kapitolách z Thórfinnovi minulosti. Ty pojednávají o radostech a starostech malé islandské vísky s takovou lidskostí, že se jich jen těžko někdo dobere. „Pouhé“ žití nebylo nikdy zajímavějším. Být Sága o životě obyčejné islandské rodiny osadníků, četl bych ji se stejným nadšením. Ságu o Vinlandu rovněž zdobí velice příjemný humor.

Přejděme ke kresbě, bez níž by to nebyla manga. Na čistý, realistický a velice detailní styl Jukimura Makoty se neskutečně krásně dívá. Jen velice těžce jej lze neobdivovat. Nádherně nakreslené postavy doplňují mistrovsky propracovaná pozadí. A jakmile dojde na akci, tak se projevují další silné stránky. Především autorovo nadání pro hromadné plynulé choreografie. Když Thórs čelí početné přesile nepřátel, tak je výborně zřetelné, jak na sebe jednotlivé kresby navazují a společně vytvářejí promyšlené souboje.

Závěr prologu je povedeně vygradovaný, jistým způsobem šokující, ale i přesto logický. Sága si, i přes všechnu svou brutalitu, zachovává určitou poetičnost psaných severských ság a vypravování. Je plná symboliky, ovšem jemně podávané, neurčité. Nebije do očí, netlačí na čtenáře, jen lehce naznačuje svůj význam. Génius jménem Jukimura Makoto dokázal napsat skvostné dílo plné zloby, jež ovšem nikdy nesklouzává do pouhého násilnického patosu. Vše má své místo, nic se nezdá nepatřičné. Nádherná kresba se musí ocenit. Oproštěna od neduhů japonských výtvorů se Sága o Vinlandu stává předním klenotem nejen japonské komiksové tvorby ale klenotem literárních děl celého světa. V žádném případě bych jej nedoporučil běžnému čtenáři mangy. Jde o dílo, jež by se mělo řádně vychutnávat a to nikoliv krásnou kresbou. Nyní snad již nikoho nepřekvapí, že prologu svého nejmilejšího literárního (či „literárního“, záleží na vás) kousku udělím s čistým svědomím 10/10.

PS: Snad jedinou nepřímou výtku dokáži nalézt v sobě samém. Byl jsem uchvácen Vikingy již před nějakým tím kusem času, a proto je mi více-méně známo dění války o Anglii i následujícího období, ale čert to vem!