Ďábelská čepel

Jak je obecně známo, Japonci milují prolínání mezi jazyky. Užívají především angličtinu, ale občas využijí i něco ze španělštiny, francouzštiny či němčiny… Také víme, že tak činí především kvůli „cool“ nádechu, který jim cizí slova dopřávají. Sem tam se najdou menší selhání, ale od roku 2004 se mezi čtenáři oficiálně zesměšnila manga nazvaná „Ďábelská čepel“ (v originále „Übel Blatt“). Němčináři pravděpodobně již tuší, oč jde. Jistou chvíli trvaly dohady, proč se manga jmenuje „Ďábelský list“, neboť překlad „blatt“ jako „čepel“ je dle samotných Němců poněkud nešťastný. Ale bylo potvrzeno, že jde skutečně o „Ďábelskou čepel“. A co samotná manga, která nyní po dvou letech znovu začala vycházet?

Sága o Vinlandu, prolog

Jukimura Makoto jednou (a možná i vícekrát) pravil: „Chtěl jsem napsat/nakreslit mangu o Vikinzích, o jejich životech i zvycích.“ a kdoví zdali sám tušil, že k tomu bude moci směle dodat: „a přitom jsem stvořil jeden z nejlepších příběhů.“. Autor se taková slova samozřejmě vyslovit neodváží a nejspíše ani nechce. Od kladení soudů jsou zde jiní. Čtenáři, kteří vstřebávají výtvory různorodých charakterů. Soud nyní budu vést já, soud o prologu Ságy o Vinlandu, soud o 1. až 54. kapitole.

Blízký podzim

Už opět se blíží roční období, v němž není ani zima ani vedro. Roční období, které se v anime sféře pravidelně chlubí tituly jako „nejnabitější“, „nejnapráskanější“ a v určité míře také „nejlepší“. Většinou platí, že tituly uvedené v tomto kvartálu mají nejvyšší procento zajímavosti, ovšem ty platné neotřesitelné stavební kvality jim často těžce schází.

Když je libo mangu mrviti

Znáte to, čtete-li mangu či sledujete anime. Ten občasný pocit, kdy si člověk myslí, že daný titul prostě musí přeložit, jelikož právě on je tím největším fanouškem, který samozřejmě vyplodí tu největší kvalitu. Takových se již našla spousta a postupem času se dokonce jednotlivci začali shromažďovat ve zdánlivě organizovaných skupinách, kde si své výplody navzájem shazují či vyzdvihují do výšin a občas je dají na obdiv celé komunitě. Mezi těmito skupinkami často i kvalitních (ale žádný není bez chyby) týmů  se nacházejí i organizace chaosu, jejichž výtvory jsou hojně stahovány, ega notně šimrána a nosy směřují k obloze. Paradoxně je povětšinou celý systém podobných útvarů silně nezvládnutý od zmatečných stránek přes omezený přístup až po výslednou kvalitu tvorby (jejíž lákavost bývá přirovnávána k přejeté koňské koblize).

Poutníci

Ještě než se Jukimura Makoto pustil do tvorby svého vysněného díla zabývající se Vikingy, tak se blýskl zajímavou jednorázovkou Protože loučení přijde brzy, v němž podal svůj pohled na poslední dny života Okita Sódžiho z Šinsengumi, ovšem ještě před touto návštěvou dob starších publikoval pod křídly Kodanši svou prvotinu, která byla naopak zasazena do budoucnosti (konkrétně do roku 2075). V letech 2003 a 2004 (samotná manga začala v roce 1999) se jí dočkalo zdařilé, avšak značně upravené adaptace, která se ve výsledku chopila několika z myšlenek své předlohy. V souvislosti s anime se ale na mangu až nepříjemně zapomíná, což je poněkud smutné, když vezmeme v potaz, že manga je přeci jenom na jiné úrovni.

Potulný válečník Áres

Položme si ruku na srdce a vzpomeňme na poslední faito šónen, u něhož jsme neměli pocit, že si autor cucá kdejakou novou postavu, úder či příběhový zvrat z prstu. Jinak řečeno, vybavme si autora, který věděl, co chce napsat (nakreslit), a jak to chce napsat. Mezi všemi Naruty, Bleachi, Claymory a další kupou titulů se občas nějaká ta černá labuť najde, ale není jich mnoho. (Ponechejme stranou autory, kteří svá díla záměrně staví na základech náhodnosti a i mangy sportovního rázu.) Jedním takovým příběhem je právě Potulný válečník Áres (či také voják/žoldák) od korejského autora Ryu Keum Cheola.

Náhled na: Kokō no Hito

Mangu čtu už nějaký ten rok a s každým druhým titulem se mi v určitém smyslu potvrzuje, že čím je dané dílo méně známé, tím je také lepší. Takto se samozřejmě nedá mangy žebříčkovat a celý výrok je do jisté části značně chybný, což se projevuje zvláště v závislosti na čase, ovšem v podstatě jediného časového bodu tomu tak je. V delším časovém úseku toto „pravidlo“ dle očekávání padá, jelikož například taková Sága o Vinlandu se v poslední době více rozšířila i mezi „ostatní“ a přesto ji stále považuji za skvost ze všech skvostů největší. Proč to tak vidím je těm bystřejším zřejmé, dnešní svět a zmatená „otaku“ společnost si žádá moe. A žádá si ho více než kdy dříve. Jste-li mangaka a dáte do svého díla alespoň jednu mírně nešikovnou -tak trochu loli-, co ráda dělá velká vykulená očka, často zakopává, ale i přesto má spoustu energie (náhodně vymyšleno), tak máte z půlky vyhráno.

„Skenlejšn“ aneb Manga po česku č. 2

S ohledem na předchozí článek berme v potaz, že se skeny se musí umět zacházet. Někdy jsou sice kvalitní podklady k nesehnání, ale snaha musí být. Dnes bych se přesunul k čištění, které se často projevuje, jako ten největší problém. Ono tomu tak ve skutečnosti i je, ale nic není neřešitelné a výplody některých skupin či jedinců silně svádějí k vyškrábání očních bulv (kreativnější jedinci se o zrak mohou připravit i jinak). Tentokráte bez přidaných obrázků, autoři svých výtvorů by mohli protestovat.

„Skenlejšn“ aneb Manga po česku č. 1

S obecným rozšířením mangy všude po síti zvané internet se i čeští čtenáři, po vzoru těch zahraničních, rozhodli začít lokalizovat. Bohužel mangy, které projdou tímto procesem neoficiální lokalizace, jsou často jen stěží čitelné, kvalita stránek způsobuje pomalu rakovinu očí, a když už se jedni těchto nedostatků vyvarují, zapomenou na jiné. Předem říkám, že neexistuje žádný zákonem daný seznam pravidel, kterého by se měli překladatelé/čističi/editoři mangy držet, ovšem některé postupy se obecně u kvalitnějších skupin dodržují a přispívají tak k lepší čitelnosti výsledku. Následující série článků by vám měla představit některá tato „pravidla“ a podívat se na jejich využití v českých a slovenských luzích a hájích. Rozhodl jsem se v článcích ukázat příklady, které budou zahrnovat skeny od několika zástupců z české manga scény, jmenovitě Benda_11, Caidel (z MangaČesky), skupina Manga-Fan, sasuke4 a skupina AnimeFox (či Animetým, nechápu pojmenování této skupiny či portálu, budu rád za vysvětlení). Ještě bych pro ujasnění prohlásil, že proti žádnému z jmenovaných nechovám zášť a tedy je nebudu zbytečně srážet či vyzdvihovat na základě emocí.

Jaro 2011

I po zemětřasu, tsunami a dalších záležitostech se jarní anime sezóna překlenula do druhé půle. Zrovna na jaro připadla spousta „slintoidních“ sérií. Jedni vzývají Irohu, jiní (tak nějak téměř všichni) AnoHanu, další dychtivě očekávají další epizodu Deadmana a ostatní se rozdělili na fanoušky „Yu-Gi-Oh! říznuté Higashi no Edenem“ (opravdu jde už o zažitý výraz) neboli C, Kaminomi a podobně. Jaro nezklamalo, tedy alespoň zdánlivě se jeví jako sezónou kde si každý našel „svůj“ kousek ne-li rovnou kousků víc.